Provozované WEBy:   Totem.cz |  Čítárny |  Český film |  Seaplanet |  Humor/Hry/Flash |  Flash CHAT    Chcete svůj WEB? Napište nám 
Zpět na úvodní stranuISSN 1214-3529
Neděle 5.5.
Klaudie
Zde se můžeš přihlásit jméno:
heslo:
nové 

 Všechny rubriky 
 Próza
 > Próza
 > Povídky
 > Fejetony
 > Úvahy
 > Pohádky
 > Životní příběhy
 > Cestopisy, reportáže
 
    

   
 
 Napsat do fóra o>
   
  

Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků.
Benátky a jejich váženost: Giorgione a pak až po něm Tizian Vecelli
Autor: mystikus (Stálý) - publikováno 16.1.2015 (17:16:41)

GIORGIONE

 

 

      PŮLKA  ZÁŘÍ   1477     CASTELFRANCO          ۞      22.10.1510   VENEZIA

 

https://www.youtube.com/watch?v=Cnncf8p-Z8A

 

 

„S moudrostí sice nejdál unikneš,

a přece tě

často i zoufalý zoufalec trapně nejapně doběhne.“

 

(Stymean Karlen)

 

 

*

 

Její jemná (nikoli temná) funny face je uzavřená. Dívka postává ponořena do sebe a v ruce svírá parádní meč, dobrá práce kováře. Jako by k ní ani snad nepatřil. A přece s ním před chvílí zabila. Hlava maníka, kterého přeřízla vejpůl, jak inferno pracovník slaboučký odepsaný specialista káže, jí leží u nohou. Chce ji odkopnout holým chodidlem jako něco, co v ní navozuje dojem nekonečného odporu? Vykonala, co měla a co chtěla. Ale netriumfuje. Vypadá dost znaveně. Na co v této chvíli myslí a co si ještě přimyslí?...

 

Kolem obrazu Judity, v němž se již před pěti sty lety zastavil čas, proudí klokotavé davy turistů. Mnohonárodnostní Babylón pulsuje sály petrohradské Ermitáže. Ne každý si v záplavě dojmů všimne sklíčené Judity se sklopenýma očima. Giorgionovy Judity.

 

 

STÍNY JSOU JAKO ČERNÍ OPEŘENCI

 

Odložil štětec a teď o kousek ustoupil. Konečně! Konečně našel ten správný výraz tváře! Obětovaná nevěsta! Neví, kdo byla ta dívka v kostele vedle nadutého a o mnoho let staršího kupce. Ani jej to vlastně nezajímá. Ale ta tvář, panečku!

 

Neviděla své zářící rodiče, kterým se viditelně ulevilo. Neviděla 100% kyselé pohledy manželových příbuzných, kteří se těšili na tučné dědictví popadané do klína. Stála se sklopenýma očima a špičkou střevíce si pohrávala s lemem šatů. Uprostřed tolika lidí naprosto sama. Její sklopená hlava ho doprovázela až domů. Judita. Osamělá Judita s hlavou mrtvého Holoferna neustále před očima. Navždy ji zaklel do svého obrazu… Ještě jednou se zhoupl na patách. Práce je tímto dokončena. A je dobrá. Ví to. Poznal to na očích svých přátel, kteří jej nedávno vyrušili z činnosti. Nestihl před nimi ukrýt mazaně nehotové dílo na dřevěné desce, ale i když jim nerad ukazoval nedokončené obrazy, byl zvědavý na jejich autentickou reakci.

 

Přeběhl očima řadu pláten a desek, otočených čelem ke zdi. Bez dalšího zaváhání k nim přiložil i názornou ženu dominantního životního stylu Juditu. Ne, ještě ji nedá pryč. Ještě se s ní bude nějaký čas těšit a loučit. Nejraději by si nechal všechny své obrazy, jenže z něčeho musí žít a najíst se…

 

Ani si nevšiml, že venku už je skoro tma. Překvapilo ho to. Pracoval celé odpoledne. Ale život není jen samá ubíjející práce. Ještě jednou zabloudil očima k Juditě. Pak sáhl po loutně, opřené o stěnu a přehodil si přes ramena plášť jako kdysi pan Theophil Vigo černokněžník Jirka Sovák z Arabely. Život je krátký a stojí si ho užívat. Zvlášť v Benátkách. Když sbíhal ze schodů, prozpěvoval si jakousi lehkovážně sympatickou melodii.

 

Město na laguně bohatlo dosud díky obchodu. A lodě sem stále dopravují žádané tovary z celého světa. Proslýchá se, že obchody již nejdou zdaleka tak skvěle jako dřív. Ale sklady republiky se stále ještě naplňují obilím, drahocennými surovinami, indigem, kořením i vínem. Město je stále ještě bohaté. Velmi bohaté. O přízeň Benátské republiky se stále ještě uchází nejkřesťanštější král Francie, stejně jako král neapolský, či milánský vévoda. Itálie je rozporcovaná na maličké státy a s vlivem Benátek, dosahujícím až na sever k Bergamu, ale i přes Jaderské moře k Istrii a Dalmácii, musí počítat i Florencie, Siena, vévodové z Ferrary a Modeny, markýz z Mantovy ba i samotný papež. I když neradi.

 

Ještě stále každým rokem vyplouvá na lagunu zlatá loď Buciforo, vznešená a pohádková, aby odvezla dóžete k jeho zásnubám s mořem. Laguna přijímá jeho zlatý prsten, moře bude městu příznivé. Však také Benátky jeho přízeň nadmíru potřebují pro la dolce vita.

 

Giorgione miluje toto město, které si zvolil za svůj exkluzivní domov. Přišel sem za štěstím z rodného Castelfranca už dlouho předtím. I když to vlastně není zas tak dávno. Přilákaly jej sem proslavené malířské dílny. Nemohl však dlouho uvěřit tomu, že jej do učení přijal sám proslavený a obdivovaný Giovanni Bellini. Město na laguně poskytuje pohodlí desítkám malířů, a všichni se snaží vyniknout. Proslavit své přednosti. Okouzlit a získat fanoušky svému umění. Ale kolik z nich má takové štěstí? Do smrti budou v lepším případě dokončovat obrazy svých mistrů, získají dokonalost ve ztvárnění obláčků na obloze, v záhybech bohatých rouch portrétovaných osobností. Vyvolených je však jako šafránu.

 

Giorgione však nemusí mít starosti. Není již tovaryšem. A na nedostatek práce si také nemůže stěžovat. Proč si tedy lámat hlavu budoucností? Mladý muž křepce přeběhl můstek a zabočil do spleti křivolakých uliček. Dobře ví, že tu za jedněmi dveřmi vždy najde večeři a džbánek vína u plápolajícího krbu. A možná i leccos víc. Dnes však nezpomalí krok. Míjí známý dům a spěchá klidně dál. Před ním je ztichlé staveniště.

 

Tady za bílého dne zahlazují italští dělníci za peníze německých kupců nedávnou pohromu. Německý obchodní dům, skvělé a bohaté Fondaco dei Tedeschi, lehlo popelem. Vzplálo jako pochodeň a nikdo je již nestíhal zachránit. I když stálo přímo nad vodou. Dva dny šlehaly k nebi plameny a ze spáleniště se vznášel odporně štiplavý dým, jako když natáhne cigaretu rohnisko. Každý kroužek toho dýmu vyšel německé kupce na zlaťák, šeptali si nosiči v přístavu. Němečtí kupci měli proč věšet své plavé kadeřavé hlavy. Výši ztráty však nahlas nepřipustili. Kolonie se ostatně brzy zas postavila na nohy. Na požářišti roste k modrému nebi nová, větší a vyšší budova německého obchoďáku. Bílá fasáda je ale bez lesku mramoru, který by jí dodával potřebnou vážnost. Však Benátčané také na to ihned ohrnují frňák. I v době nařízených úsporných opatření a boje proti okázalé rozmařilosti by město neměly hyzdit nevzhledné barabizny. Zvláště ne nad Canalem Grande!

 

Giorgione sem teď dochází často, zná zapeklitá tajemství. Ví, že tu bílá omítka čeká na něho. Však to také dalo děsně zabrat, než opatrní kupci souhlasili s jeho nabídkou. Vykrucovali se od toho dát ruce pryč jako hadi. I když věděli, že výzdobu Fondaca dei Tedeschi nemohou zadat žádnému krajanovi. Ani Dürerovi, kdyby ji přijal. Benátští malíři si přísně střeží svá práva… Asi jim dal až moc najevo, jak mu na té zakázce záleží. I portréty jim ochotně namaloval… Nakonec vyšel z tohoto řízení jako vítěz. Kdo jiný by to vyhrál? Bellini je již příliš poznamenán věkem na tak těžkou práci. Jeho švagr Mantegna není v Benátkách a má spoustu dalších úkolů včas splnit. Nikoho svým vítězstvím nepoškodil, nikoho neohrozil v jeho právech. Jen na modrém benátském nebi vzejde nová hvězda. Giorgio z Castelfranca. Zapíše se svou freskou přímo nad Canalem Grande do věčné paměti ctihodného genius loci.

 

Mladý muž si již po sto páté rozměřuje bělostnou plochu fasády. Proč Němčouři tak najednou svolili? Rozhodly v jeho prospěch fresky z kaple v Castelfrancu? Prý se tam nějaký Němčíček náramně na všechno vyptával. I Trůnící madona v kapli se mu líbila… Lépe se nevyptávat. Teď, když je vyhráno. Rozhodnuto. Má pokoj plný nákresů. I pomocníka si již vybral ze svých žáků.

 

…A tak vstoupilo do života ani ne třicetiletého muže osudové dráma. Jeho mladičký pomocník, kterého si vybral pro jeho barevný cit a jistou ruku, si říká Tiziano. Tiziano Vecelli.

 

 

UČITEL A JEHO ŽÁK

 

Oba teď tráví nekonečné hodiny mezi útvarem nebe a útvarem země jen se svými barvami a Giorgionovými novými nosnými návrhy. Pracují na jediném výsledku. Společně?

 

Giorgione se rozhodl ozdobit počestný kupecký dům alegorií míru. Neboť, co škodí obchodu víc než válka? Jen v míru může kvést umění, láska, spravedlnost, vzdělání i prostinká to životní pohoda. Jen v míru může rozkvétat Germánie, vzdálená vlast jeho zákazníků. Ponořil se do své vize. Pod prsty mu ožívají štíhlounké postavy k oslavám žoviálního života. Snad až příliš křehké a éterické. Tizian svou část pojal daleko lépe živočišněji. Nevadí, práce ještě zdaleka není u konce. Mladý muž se zálibně ohlédne po frontě fasády na zástup růžových těl. A náhle se jej kdesi uvnitř zmocňuje neklid. Nad postranním vchodem do uličky načrtl v plánech Germánii. Symbol německých kupců a šibalsky prolhaných šejdířů. Ale Tizian, který ji má zobrazit, se již několik dní chová podezřele. Jakoby se jí vyhýbal a věnuje se daleko podružnějším částem výzdoby. Včera však posunul zástěnu, která jej má chránit před zvědavými pohledy až nad vchod. Že by se konečně pustil do práce? Nebo si neví rady? Třeba mu svěřil příliš náročný úkol!

 

Giorgionovi žáci nemají Tiziana zrovna v oblibě. Žárlí? I starý mistr Bellini jej kdysi varoval. Je prý umíněný fracek, neuzná svou chybu. A příliš baží po slávě. Hovořila to ze stárnoucího mistra hořkost nad tím, že si mladíček Tizian rozmazleně dovolil změnit svého učitele a začal místo něj uctívat Giorgiona? Tizian má přece dar, božský dar velkého talentu. Je potřeba mu leccos prominout. Podat naopak pomocnou ruku.

 

Příchod učitele Tiziana evidentně nepotěšil. Ale Giorgione to mazácky přehlédl, přivřel nad tím oči. Měl oči jen pro Germánii. Jak se pod žákovými prsty proměnila k nepoznání! Je to Judita. Zářivá a velkolepá. Jiná, než jak si ji sám představuje. To není Germánie. Je to žhavý plamen vzdoru, který sálá dolů do temné uličky hříchu. S údivem pozvedává zrak k Tizianovi… Je to stejný vzdor, který mu srší vstříc z jeho pohledu?

 

Mlčky se vrací malíř na své místo nad Canal Grande. Každý z nich teď již bude malovat po svém. Společné dílo bude mít dva plnohodnotné mistry. Je to poznat na první pohled. Dva mistry, mezi které se pomalu vetřít žádá chlad.

 

 

ZÁVIST A CTIŽÁDOST

 

Fresky rozdělily uměnímilovné Benátčany na dva tábory. Giorgionovy vznosné lyrické postavy kontrastující s Tizianovým robustnějším a dravějším pojetím života je dobře mátly. A Tizian, který rychle pochopil, že jeho dílo se líbí víc, opustil úkryt za zády svého učitele. Judita je moje! Moje! Učednická léta jsou v tahu. Věděl to. Věděli to všichni na laguně.

 

Tizian provokuje, Giorgione ve jménu umění maluje. Jako by se nemohl nabažit svého pohádkového světa obklopujícího zamyšlenou a smutnou madonu z Castelfranca. Znovu a znovu svá plátna pokrývá jemnými odstíny barev, hraje si s přechody světla a stínu, které pro italské malíře první objevil šikovný frajer Leonardo. A stejně jako tento nikdy dostatečně oceňovaný nepochopený malíř, který se na čas mihl i Benátkami, hledá i on stále tvrdohlavěji usilovněji pravdivý vnitřní svět svých modelů. Nepotřebuje zářivou rudou a oranžovou paletu svého žáka, jeho svět jsou zatím jen sny a hledání.

 

Jemně se občas dotýká štětcem Judity. Dokončuje posledními tahy Tři filozofy. Maluje výjevy z antických bájí, které se pod zásahy jeho rukou tvarují ještě v pohádkovější a fantasknější happy endy. Ateliér je plný rozpracovaných zakázek. Ale občas mu ani jeho přátelé a žáci nerozumějí. V Benátkách i jinde přece umělci odjakživa malovali na zakázku. Pro kostely. Pro dóžecí účel. Pro kupce i pro šlechtice. Ani velcí malíři neviděli žádnou degradaci v tom, když několika tahy své palety dozdobili svatební truhlu pro extravagantní a přebohatou nevěstu nebo dvířka kostelních varhan… Ale plátna, která tu čekají na krátké okamžiky malířovy přízně nebo inspirace před dalším dlouhým osaměním, nemají s náboženskými ani s klasickými ikonami vůbec nic společného. Dýchá z nich kouzlo malířových nápadů a myšlenek. Koupí je někdo? A kdy? Giorgione na takovou otázku jen zlobně pohodí hlavou s dlouhými tmavými vlasy. Obrazy jsou jeho všechno. Třeba je vůbec nechce prodat za mrzký obnos. Maluje je pro sebe.

 

Zanedbává loutnu, okruh přátel, střídání strážných andělsky vzato něžných milenek. Tizian se prý jako maniak pachtí jen po výdělcích. A chce je získat malováním. Žene svého šimla ozlomkrk. Jako by se krása dala doběhnout. Pchá. Ta buď tady existuje, nebo ani není. Stále je, nebo stále není k mání.

 

I antická díla jsou stále krásná. Kdysi jako dnes. Jen oči, které se na ně dívají, mohou být jiné. Třeba i nevidomé. Znovu pečlivě vybírá štětce. I on se pokusí namalovat krásu. Spící Venuši. Jemnou. Cudnou. Nahatou. A přece jako tabu nedotknutelnou. Sbohem, bohorodičky smutných nekypících tváří. Život je krásný sport, a nejen v utrpení je zakódován jeho smysl carpe diem.

 

Nikdo v Benátkách nenamaloval ještě takový borecký obraz. Nikdo. Ani ve Florencii. Pochopili to všichni, kterým se uvolil svou Venuši ukázat. Obraz obra sen. Kolik je najednou těch, kteří by jej chtěli vlastnit. Ale on se neukvapuje. Jemně se dotýká spící krásky štětcem. Jemně. Aby ji snad neprobudil. Aby neotevřela kukadla a neposadila se. Aby nepřestala být jen snem.

 

 

NEVOLÁNA SE DOSTAVÍ NA GENIUS LOCI SMRT

 

Chválí jej. Cinkají zlaťáky do kasy. Připíjejí na jeho zdraví. Pochlebují. Giorgiona jejich nadšení moc netěší. Věští údajný pád z vrcholu. Alespoň tak mu to předpovídala jedna letitá cikánka, kterou se kdysi dávno pokoušel věrně namalovat. Malíř se má obávat špatné pýchy. Kalí oči a ochromuje zraky, to je jasné už dávno. Pyšný malíř pozbude svého daru natotata… Proto své obrazy nepodepisuje? Jak může věřit takovému blábolu! Přátelé se pošklebují. Ano, krása hovoří za vše, ale kdo bude hovořit za autora, když sám nevydá ani hlásku?

 

Po jedné veselé noci se zastaví před Fondacem. Na město shlíží procesí postav. Malíř může zůstat zticha, oslaví ho jeho dílo! Podívejte. A najednou jím projede leknutí jako rozžhavený meč. Tam dole, u nohou, je malý stín čehosi. Nikdy tam nebyl. Fasáda se loupe!

 

Co zbude po autorovi, když ne jeho super elitní umění rozdávat radost všem?

 

Smutek jej zahnal domů jako splašený závodnický kůň. Všechno jednou pomine. Budou i zákazníci obcházet jeho bydliště bez povšimnutí a bez pohnutí? Leonardo putuje od jednoho dvora k druhému, všude je považován za cizince. Mocným se vydal na jejich pitomou libovůli. Dopadne jednou také tak? …Ne. Tohle tedy nedovolí!

 

Florencie přežila apokalypsu. Savonarolova vláda ji zbavila mnoha krás. Sám Botticelli prý nosil svá díla na hranici ke spálení. Ne. Mein Gott Ne!! Co zbude po malíři, když ne jeho dílo?

 

Přitáhl si ke křesílku malé plátno, připravené kdysi pro Isabellu de Gonzaga. Chtěla by jednu jeho snivou Noc. Dvě již rozdal přátelům. Pro markýzu malovat nebude. Zatím to ještě odkládá. Cení si malíře totiž jen podle jména, nic moc úroveň.

 

Zvolna, opatrně se dotýká plátna štětcem. Sleduje vlastní obraz v protějším zrcadle. Nos. Nepořádně srovnaná kštice. Divoký pohled rozkošných očí. Jsem to vážně já? Zapomněl na svět a jeho dotěrné problémy. Má dost svých nedořešených svízelů. Nechává se unášet vlnami inspirace. Dílo, dílo hovoří za malíře. Ale kde se nachází on sám? …Nedokončené plátno obrátí čelem ke zdi. Neví, že se k němu již nikdy nevrátí. Nikdy jej nedokončí. Do Benátek vstoupil hladový zlý zhoubný, nevítaný host. Mor.

 

Kolik bylo těch nedokončených obrazů, které přátelé potají vynesli, aby unikly zkáze jako nakažené? Nevíme. Nikdo nedokáže spokojeně odpovědět. Republika po čase rozhodla o jejich dokončení. Byl nalezen i malíř, který bude nejlépe respektovat ruku předčasně zahynulého mistra. A tak se cesty učitele a žáka znovu protínají na ose barevné fantazie. Malířem, který měl dokončit a zachránit Giorgionovo dědictví, byl starý známý Tizian.

 

 

OTAZNÍKY NAD JEDNÍM NEJASNÝM OSUDEM

 

Uplynulo pár desítek let. Ještě žijí poslední pamětníci velkého mistra z Castelfranca. Jeho žáci. Ti, které ovlivnil. Ti, kteří jej respektovali bez velké námahy. Ale všechno je již dávno jinak. Ze skromného Giorgia se stal zatím Velikán Jiří, Giorgione. Ale velikost, velikost v očích světa se mu nedostává. Ta totiž náleží Tizianovi. On září na benátském nebi. Všichni jsou v odlesku jeho slávy takhle prťaví. Stačí mu to?

 

Vasari, kronikář těch nezapomenutelných renesančních mistrů, který své Vitæ vydal v roce 1555, je v Giorgionově případě neobvykle stručný zprostředkovatel. Nezná ani jeho příjmení, uvádí jen, že byl prostého původu, výborný laškovný hudebník a protřelý v nauce milovat ženy a zpěv. Nadšeně pěje chválu nad opadávajícím Fondacem, obrazy však neviděl. Dozvídá se o nich až z druhé či třetí ruky. Povzdechne si nad předčasným úhynem Tizianova učitele, ale na jiném místě, v Tizianově životopise, bez komentáře a zaváhání přijme Tizianem udávaný rok narození léta Páně 1477. Náhoda nebo nevydařený naschvál?

 

Nevšiml si, že žák by byl dokonce o rok starší než jeho trenér? Nebo nechtěl polemizovat s tizianovským mýtem, který se rozbujel jako nádor kuřákův? Nebo pro to měl ještě jinačí vysvětlení? Kdo ví! Pravdu se tak jako tak už nikdy nedozvíme.

 

Jisté je, že Tizian se dočkal své vytoužené slávy. Dokončil Giorgionovy obrazy. Precizně. Dodnes není leckde zcela jasné, kde končí velký mistr a kde začíná jeho neméně zdatný žák. I Giorgionova nejmilejšího obrazu se dotkla Tizianova ruka. Dokončil krajinu a draperii, na které chrní Venuše. A domaloval Cupida, kterého pozdější restaurátoři zaretušovali. Dokončil ji, ale nezapomněl. Ještě několikrát se k ní ve svém vlastním díle vrátí. Chtěl znovu soutěžit se svým mistrem ve velké váze? Co ho k tomu nutilo? Byl to přece vyhlášený velikán. V očích světa dokonce ještě větší machr. Jak však pohlížel sám na sebe? Co nosil zakódované v srdci?

 

Možná má pravdu Giuseppe Fiocco, autor jedné z mnoha publikací o tajemném malíři: „Oplakávaný mistr je náhle zatlačen do pozadí děje. Velká jiskra se stává jiskérkou a jeho umění zůstává daleko až za Vecelllim. Oním Vecellim, který si liboval jako spratek dělat se o tolik starší, aby se zdál stejně starý, ne-li dokonce starší, než onen, kterého uznal sám za učitele a změnil ho pak v posmrtného soka.“

 

https://www.youtube.com/watch?v=739R9G0qDH8

 

 

 

TIZIANO VECELLI

 

   12.11.1488  (= TOHLE JE NEMATOUCÍ)  PIEVE DI CADORE          ۞    27.8.1576   VENEZIA

 

 

„Jeho figurám chybí k životu již jen dech.“

 

(Lodovico Dolce)

 

 

Severně od Benátek, v klínu drsných Dolomit, se skrývá malé městečko Pieve di Cadore. Zaujme nás tam patrové stavení s převislou střechou, vnějšími schody, pavlačí a pamětní deskou, která hlásá, že se tu narodil Tiziano Vecellio, jeden z obrů a králů renesančního malířství Itálie. Jeho mohutnou bystu najdeme před blízkou radnicí.

 

Cadořané jsou na svého slavného rodáka patřičně hrdi a povědí vám, že jeho otec Gregorio bojoval jako důstojník v benátském vojsku, ale protože se o něm zachovalo jen málo zpráv, nepodařilo se vypátrat, kdy se vlastně jeho daleko proslulejší syn narodil. A Tizian, jenž se spíše chlubil svým vysokým věkem kmeta, si obvykle přidal nějaký rok navíc. Historici se domnívají, že to muselo být v rozmezí let 1473 až 1490, většina badatelů se shoduje na číslici narození 1485, prvního dubna, aby to bylo veselejší, tou dobou jsou již rozkvetlé stromy v parku.

 

Vypráví se tu, že už jako malý chlapec namaloval na hlavici sloupu šťávou z květů madonu na pozadí Alp. Přestože nezní taková historka přesvědčivě, zřejmě se musely Tizianovy umělecké sklony projevit co nevidět.

 

Dozvíte se zde také, že jeho předkové, usedlíci od nepanšti v tomto horském kraji při Piavě, se živili tradičně zemědělstvím a obchodem a vášnivě lpěli na půdě. To prý mělo velký vliv i na Tiziana. Nikdy se naprosto neodloučil od rodného městečka, do posledních dnů navštěvoval Pieve di Cadore, pomáhal otci, ale také tu čile obchodoval s pozemky, dřívím a obilím.

 

A konečně vám kustod muzea v Tizianově rodném obydlí svěří, že slavný a bohatý malíř dokázal nesmlouvavě vymáhat placení svých účtů. Zdejší lidé si to pochvalují, tvrdý boj o kůrku chleba je odedávna učí nikomu nic neprominout. Ne, nebyl lakomec, naopak proslul mecenášstvím a pamatoval na chudé a nemocné. Byl dokonce velkorysý duch. Vypráví se, že francouzskému králi Jindřichovi III., který se mu přišel upřímně obdivovat do ateliéru, spontánně nabídl darem všechny dokončené obrazy.

 

 

UČEDNICKÁ LÉTA

 

Tizianovi mohlo být deset let, když z této horské vsi dorazil do Benátek, aby se tam vyučil malířem. Otec by z něj měl sice raději zdatného vojáka nebo oblíbeného a vyhledávaného obchodníka, ale nakonec podlehl chlapcovu naléhání.

 

Benátky zaujímaly v té době výjimečné postavení v roztříštěné a na mnoho státečků rozporcované Itálii. Jejich zeměpisná poloha jim umožňovala čilý obchodní styk s městy na východním pobřeží Středozemí, s Malou Asií, Sýrií a Egyptem. Se zlatem z těchto končin plynul do města na laguně i vliv orientální a byzantské kultury. Až do 15. století neměly Benátky vlastní umění a byly také posledním městem, kam pronikla renesance. I když už všude kolem vanul dech nového umění, benátští mistři dál pracovali podle byzantských vzorů a přísní dóžové a zkostnatělí patriciové nedovolovali zavádět jakékoliv podezřelé novoty.

 

Ke zlomu došlo konečně až v 16. století, tedy v době, kdy do tohoto vyšňořeného drahokamu v podobě města plaše vstoupil právě venkovský výrostek Tizian. Tenkrát nikdo nemohl tušit, že to bude právě on, kdo proslaví umění Benátek po celé Evropě, že tato dvě jména, Benátky a Tizian, budou navždy nerozlučně spjata, že nejmocnější tohoto světa budou usilovat, aby získali od Tiziana některé z jeho pláten.

 

Tizian započal svá učednická léta nejprve v mozaikářské dílně, ale brzy se dostal ke slavným Belliniům, kteří představovali novou malířskou školu. Silněji než k nim však přilnul ke staršímu druhovi Giorgionovi. Slavnostně lyrický tón jeho prací, nové použití barvy a světla učarovaly mladému učni natolik, že se s ním téměř ztotožnil. Rozlišit jeho rané práce od Giorgionových bylo velmi náročné. Ale velikost jeho talentu a síla temperamentu ho uchránily před otrockou závislostí. Jeho malířská řeč se stávala stále energičtější, formy pevnější, kompozice monumentálnější.

 

Vzájemné vzdalování se projevilo už při první společné práci. Měli freskami vyzdobit průčelí domu Fondaco dei Tedeschi – německého obchodního centra, které vyhořelo v roce 1508. Hlavní stěny si ponechal Giorgione, Tizian měl vyzdobit plochy odvrácené do přilehlých ulic. Oba malovali nahé postavy ve velkém měřítku. Zatímco Giorgione zachoval i na těchto obrovitých freskách svou typickou lyriku, Tizianovy postavy ovládly plochu svou monumentálností, byly pozemštější a lidovější. Benátští šlechtici, kteří nevěděli o této spolupráci, blahopřáli Giorgionovi netušíce, že chválí především fresky, které vytvořil Tizian. To se Giorgiona dotklo natolik, že se na Fondaco už víc neukázal.

 

 

ZA ŽIVOTNÍM CÍLEM

 

Tenkrát se Tizianovi v Benátkách příliš nedařilo. Všechny lepší zakázky sbírali Belliniové, Giorgione a jeho nejbližší. Vydal se tedy do Padovy, kde se chtěl usadit, neboť toto město nemělo svého malíře. Dostal tu velkou zakázku – opět to byly fresky – a věnoval se dřevořezu. V té době se Benátky dostaly do války s Ligou z Cambrai, tedy s papežem, císařem, Francií a Španělskem, která ohrožovala jejich suverenitu.

 

A přece se Tizian rozhodl pro návrat do Benátek. Tu životní šanci nesmí přece promrhat. Giorgione předčasně zemřel, Sebastione del Piombo, jenž v jeho díle pokračoval, odešel do Říma a stařičký Bellini tu nezůstane tvořit na věky.

 

Vrátil se tedy, poděkoval papeži za pozvání do Říma, nic ho tam tedy nelákalo, odřekl zakázky šlechtických dvorů a sdělil Radě deseti – s patřičným zdůrazněním oněch odmítnutých nabídek – že by chtěl vyzdobit Velký sál dóžecího paláce plátnem s bitevní scénou. Nechce za to nic, potřebuje jen ateliér, dva pomocníky a malířské potřeby. Bude-li to však možné, nechť na něj Rada pamatuje s nějakým veřejným úřadem. Rada souhlasila, Tizian přečkal intriky Belliniho a když brzy nato tento vážený patriarcha zemřel, převzal jeho funkci nadějný Tizian. Stal se státním malířem benátské republiky. Bylo mu málo přes třicet (pokud respektujeme názor, že se narodil až v roce 1485) a před sebou měl dlouhý život, který mohl cele zasvětit malířské vášni.

 

Titul byl spjat s povinností portrétovat dóžata a malovat pro ně votivní obrazy. Většina z toho, co tehdy Tizian namaloval, padlo za oběť opakovaným požárům dóžecího paláce. Nezachovaly se ani portréty, ani historická plátna, ba ani Bitva u Cadore, kterou dokončil až za dvacet let značného úsilí. Zachovala se však Assunta, velkolepý oltářní obraz pro benátský chrám, který zaujal významné postavení v Tizianově tvorbě. Strhuje svou dynamikou a odvážným pojetím. I když zpočátku budil pohoršení a námitky, vynesl nakonec Tizianovi slávu, protože tímto dílem se „nadobro zbavil dosavadních pout giorgionismu“.

 

Povinnosti vyplývající z jeho funkce ho příliš nezatěžovaly, mohl tedy přijímat další zajímavé zakázky. Maloval pro benátského šlechtice, biskupy a papežovy vyslance, přijal pozvání ferrarského vévody Alfonse I. a vedle portrétů namaloval tu dvě Bakchanále, hymnické zpěvy kypící pohanskou radostí. Je to skutečná báseň jako hýření po požití doušku lahodného vína, jak Tizian popisoval své obrazy s mytologickými náměty včetně svých Danaí, Léd, Venuší a ostatních bohyň, jež maloval až do posledních dní svého života.

 

Z tehdejší jeho tvorby lze vyčíst pocit životní radosti. Svědčí o tom alegorie Láska nebeská a pozemská, Flóra a Toaleta mladé ženy (jednu variantu vlastní naše Národní galerie), které hýří nádhernými barvami, plností tvarů a vláčných pohybů strhujících žen.

 

 

PO BOKU CÍSAŘE

 

Ve Ferraře navázal Tizian kontakty s nejmocnějšími páprdy tehdejšího světa. Tam mu poprvé seděl modelem papež Pavel II., tam se také seznámil s jeho dílem vládce říše, nad níž „slunce nezapadá“, císař Karel V. Také on projevil přání, aby ho Tizian portrétoval. Došlo k tomu při jeho korunovaci v Bologni. Za tento první počin dostal od panovníka jediný dukát, k němuž mantovský vévoda přidal dalších sto padesát. Dva roky nato se opět sešli v Bologni, tentokrát v mnohem srdečnějším vyznění. Císař jmenoval Tiziana dvorním malířem, povýšil ho do šlechtického stavu a jmenoval rytířem Zlaté ostruhy. Už tenkrát přerostla jeho reputace hranice Itálie.

 

Z té doby se traduje vyprávění o tom, jak císař – ke zděšení svých dvořanů – sám pozdvihl Tizianův štětec spadlý na zem. Nemusí být vůbec pravdivé, ale pravdivě ilustruje ducha té doby, kdy se na umělci ctily duchovní síla a jeho společenské renomé. To působilo zpětně na umělcovo sebevědomí. I k tomu se váže pověst, tentokrát doložená Tizianovým dopisem.

 

Když Karlovi V. zemřela jeho milovaná Isabella, poslal císař Tizianovi portrét, který sice vystihoval její krásnou tvář, ale byl namalován „triviálním posraným štětcem“. Císař prosil Tiziana, aby podle něj vystihl nový portrét. Za dva roky odeslal malíř svou práci zpět, v dopise, který portrét doplňoval, slibuje opravit všechny nedostatky a dodává: „Vaše Veličenstvo by ovšem nemělo dovolit nikomu, aby vztáhl ruku na mé dílo.“

 

V té době namaloval Tizian mnoho zajímavých portrétů. Jsou mezi nimi díla, která patří ke skvostům tohoto malířského žánru a tvoří jednu z nejkrásnějších a nejslavnějších kapitol jeho života. Nešlo mu jen o to věrně zachytit tvář, dokonale zvládnout lesk zlata, třpyt drahokamů, ale proniknout pod tuto vnější nádheru, vyjádřit charakter osob. Tak se na jeho plátnech rodil nový styl, jímž se typ reprezentativního čmárání rozšířil o psychologický podnět.

 

Tehdy si Tizian – zřejmě pod nátlakem společnosti – konečně uspořádal rodinné poměry. Oženil se s milou a spořádanou Cecilií, kterou si přivedl z rodného Cadoru a která už mu povila dva syny. Manželství však dlouho netrvalo. Po porodu třetího dítěte, Lavinie, zemřela. Tizian to nesl těžce, dlouho nemohl pracovat.

 

Náhradu našel v hlubokém přátelství s architektem a sochařem Sansovinem, který přijel do Benátek z vydrancovaného Říma, a s básníkem Aretinem, který se tam pokoušel najít azyl jako vyhnanec. Svým pohotovým brkem „sekretáře světa“, jak si Aretino říkal, zaznamenal ve skeptických, ba cynických básních své hořké zkušenosti. Ani Tizian nezmizel před jeho kritikou. Přesto zůstali trvalými kamarády až do smrti. V dopisech a sonetech opěvoval Aretino Tizianovo výsledky, jimiž byl okouzlen, a přispěl výrazně k šíření jeho věhlasu.

 

Teprve jako zralý umělec odjel na druhé pozvání papeže na podzim roku 1545 do Říma. Dostalo se mu tam nejvyšších poct, na jaře příštího roku mu bylo slavnostně uděleno římské občanství. Maloval tu portréty, nábožné obrazy i mytologické básně. Tady vznikla i jeho Danaé, ten zlatavý ženský akt vynořující se ze stínu, v němž probleskují mince klesající do jejího klína. Vasari, který mu dělal v Římě průvodce, zprostředkoval setkání s Michelangelem a z jejich rozhovoru zaznamenal, že Buonnarotimu se „velmi zamlouval jeho kolorit a styl“, ale pokládal za chybu, že se malíři v Benátkách „neučí od začátku řádně kreslit“.

 

 

NÁDHERNĚ STRÁVENÉ STÁŘÍ

 

Po návratu z Říma pobýval delší dobu u císařského dvora v Augsburgu, kde portrétoval nejvýznamnější osobnosti z císařova okruhu a kde pro Karlova syna Filipa I. namaloval několik dalších básní. Svobodná fantazie námětu v něm probudila poetický výraz v bohaté škále barev a světla.

 

Světlo a barva se staly hlavními prostředky, jimiž se vypořádával se svými náměty na prahu stáří. Neumdlévá, jeho silná osobnost překvapovala novými výboji. Znovu se vrací ke svým básním, jen barevná škála postupně tmavne; je „směsicí hutně nanášených barev, červené, tyrkysové a černé, ale tu a tam i šedivé a modré“. Jakoby pod tlakem ubíhajícího času se snaží malovat co nejrychleji, pomocí „hrubých tahů a skvrn, takže zblízka se na jeho obrazy nelze koukat, ale z dálky jsou prostě dokonalé“ (Vasari).

 

Ze svědectví malíře Palmy Giovana se dozvídáme, že Tizian maloval bez přípravy, že barvy občas roztíral i prstem a že „kořením jeho posledních retuší byly výrazné temné tóny a linky z karmínu“.

 

K takovým obrazům náleží i Apollo a Marsyas z roku 1570, který se dostal složitými cestami do moravské Kroměříže. Líčí mystickou bajku o osudu pyšného satyra, který se opovážil vyzvat na hudební zápolení Apollóna. Prohrál a za trest měl být stažen z kůže. Tuto krutou scénu převzal z Ovidiových Proměn. Až si obraz budete prohlížet, všimněte si postavy krále Midase, rozhodčího soutěže, a Saturna, boha času. V obou těchto postavách zobrazil Tizian sebe.

 

Jak odcházeli ze světa jeho známí a blízcí, uzavíral se do sebe a do svých pamětí. Svědčí o tom i jeho poslední autoportrét, v němž se jeho stářím poznamenaný obličej vynořuje z temného pozadí.

 

Malby z posledních období jako by předjímaly další umělecký vývoj. Předznamenávají styl Tintoretta, Caravaggia, ale také postupy, ke kterým o mnoho později dospěli Rembrandt, Delacroix a Renoir. V tom se tedy Michelangelo mýlil, když vytýkal Tizianovi, že nezvládl kresbu. V jeho umění se všechno mění v malbu, kresba a modelace se proměňují v barvu. Ta tvoří nezapomenutelnou atmosféru jeho obrazů.

 

Tizian prožil krásný život. Nebyly v něm zvraty ani krizovky, ani stagnace a úzkost, nepoznal závist ani nepřátelství. Obdarovával a byl obdarováván. Když Vasari uzavíral kapitolu Tizian Vecellio, napsal: „Byl to člověk neobyčejně zdravý a šťastný jako málokdo v jeho oboru a nebesa ho zahrnula jen přízní a vitalitou.“

 

 

 

   MUŽ A ŽENA SE VRACEJÍ

 

Na filmovém festivalu v Cannes v roce 1966 obdržel devětadvacetiletý Claude Lelouch, tehdy neznámý režisér, Zlatou palmu za svůj snímek Muž a žena. Od té doby se stal z Lelouche známý filmový pojem, obdivovaný a nenáviděný (často ze stejných důvodů). Všechny své filmy natáčí se stejným zaujetím, nadšením a upřímností. Po dvaceti letech se vrací do Cannes, aby zde mimo soutěž uvedl svůj film Muž a žena po dvaceti letech. Oba hrdinové se v něm znovu potkávají; ona, producentka, chce natočit příběh z jejich setkání… Režisér o tom rozmlouvá s herci: 

Tvůrci filmu Muž a žena po dvaceti letech; rejža C. Lelouche, herečka A. Aimée a herec J. L. Trintignant.

 

 

MĚL JSTE UŽ DLOUHO ZÁLUSK VRÁTIT SE K FILMU MUŽ A ŽENA?

 

LELOUCH: Začalo to jako žert po udělení Zlaté palmy. Řekli jsme si: „Za dvacet let natočíme pokračování!“ a pak jsem si na to vzpomněl asi před patnácti lety. Čas od času jsem se o tom zmínil Jeanu-Louisovi a Anouk. Vážně jsem se pustil do projektu před pěti lety.

 

NENÍ TO TROCHU ŠÍLENÝ NÁPAD, TOČIT „PO DVACETI LETECH“ PRÁVĚ PO DVACETI LETECH?

 

LELOUCH: Ano, já vím, ale je příliš brzy o tom mluvit. To nám předvede čas, jestli jsem měl pravdu. Je to však jedinečný zážitek. Stejní herci, stejné postavy. Ale nechtěl jsem se spokojit s nostalgií nebo pouhým pokračováním děje. Nostalgie není příliš povzbudivá. A nechtěl jsem spekulovat s emocemi… Kdyby šlo jen o setkání obou hrdinů, to by mě hodně nudilo… Tak jsem například zahrnul do příběhu mladou ženu, do které se Jean-Louis zakoukal. Chtěl jsem ukázat, že teď zase on není volný. Musel se projevit před kamerou ve vztahu k mladé dívce a pak ke zralé ženě. A on nakonec zvolí tu pravou ŽENU…

 

BYLO TO PRO VÁS SNADNÉ, PŘIJMOUT NABÍDKU K NATÁČENÍ DRUHÉHO DÍLU MUŽE A ŽENY?

 

TRINTIGNANT: Pomyšlení na pokračování se mi nelíbilo. Říkal jsem si, že není žádoucí spekulovat s tím trochu zázračným úspěchem… Ale když mi Lelouch vysvětlil, jaký pro to má záměr, tedy že se ti dva za celých dvacet let neviděli, přišlo mi to docela legrační a zajímavé.

 

AIMÉE: Já byla vždycky pro, už když měl Claude ten nápad před dvaceti lety. A já už jsem pro další pokračování, zase za dvacet let, ovšem nevím, jak na tom budeme…

 

BYLO TO TĚŽKÉ, ZNOVU NAJÍT POSTAVU, KTEROU JSTE PŘED DVACETI LETY OPUSTILI?

 

TRINTIGNANT: Ne, protože já jsem vůbec nic nehrál. Rád interpretuji náročné postavy, které jsou mé povaze vzdálené. Ale v případě Muže a ženy, ať už dnes nebo před dvaceti lety, jsem se vůbec nemusel o nic snažit. Změnil se jen můj fyzický vzhled. Jen do jednoho jsem se musel trochu nutit, do optimismu.

 

AIMÉE: Já jsem stárnula se svou hrdinkou. Takže ten vývoj je celkem přirozený. Těch dvacet let tam poznáte jedna dvě. Ale vnitřně jsem se myslím nezměnila. A v tom ta realita na plátně není věrohodná. Občas jsem se musela do něčeho přinutit, abych ukázala, že jsem jiná…

 

FILM MUŽ A ŽENA JE FILM O LÁSCE, O PODSTATĚ LÁSKY. DOVEDETE VYJÁDŘIT, CO JE LÁSKA?

 

LELOUCH: Když hovoříme o lásce, musíme se mít na pozoru, protože to je ta nejdůležitější věc na světě, a přitom se nejsnadněji dá opotřebovat. Do lásky bychom měli být zasvěceni. Měla by na to existovat škola, protože je to v životě to nejdůležitější, ale lidé to nejvíc kazí sami sobě.

 

AIMÉE: Kdybych na to dokázala bravurně odpovědět, chápala bych spoustu věcí, ale já nevím! Vím jen, že je to vždy podobné… anebo možné… ne, nevím, co je to láska.

 

TRINTIGNANT: Láska? Láska je přece snadná. To, co teď prožívám, mi připadá docela snadné. Asi proto, že jsem si zařídil, aby to nebylo komplikované.

 

NA KONCI MUŽE A ŽENY SE TA ZÁZRAČNÁ DVOJICE TRHNE A ROZEJDE – ŘEKNOU SI TAKÉ, ŽE PO TOMTO ÚŽASNÉM DOBRODRUŽSTVÍ BUDOU MUSET UBRAT ZE SVÝCH NÁROKŮ… JAKÉ JSOU VAŠE VLASTNÍ ZKUŠENOSTI?

 

LELOUCH: V lásce neexistuje zpátečka! Já ženy vždycky miloval jako bombarďák stále intenzivněji, nikdy méně. Láska je kompletní pocit a pokaždé může být jen větší.

 

AIMÉE: Je to vždycky podobné. Pokaždé se někde začíná. Nikdy to nechápu. V jakémkoliv věku se žena chová, jako by jí bylo patnáct, jako by lásku právě objevila.

 

TRINTIGNANT: Já jsem se z lásky nevyléčil. Ale kdyby se láska moc komplikovala, vzdal bych se jí dobrovolně, žil bych sám. Teď se už dokážu s láskou vyrovnat. Prožil jsem velmi bolestivé chvíle a nechci je zopakovat… Žárlil jsem jako šílený a dnes vím, že žárlivost lze překonat stejně jako stydlivost. Když žárlíte, činíte si nárok vlastnit člověka, to je zlé, to nemá moc co do činění s opravdovou láskou.

 

NIKDO Z VÁS NEPROŽIL „VĚČNOU LÁSKU“, ZAMILOVANOST IDEÁLNÍHO PÁRU?

 

LELOUCH: Já bych si moc přál poznat v životě jen jednu ženu. Milovat jen jednou… A to se mi nestalo. Asi proto, že příliš konzumuji! Nedokázal jsem si své lásky ochránit. A za tuhle nenasytnost jsem draze zaplatil.

 

AIMÉE: Já jsem si moc přála potkat ve dvaceti frajera, se kterým bych měla spoustu dětí a ještě dnes ho mohla milovat. Musí to být fantastické. Asi jsem toho nebyla schopná. Chtěla jsem to, ale nevyšlo to. Zřejmě si pletu lásku a vášeň.

 

TRINTIGNANT: Nemohl jsem prožít život s jednou ženou, protože příliš žádám a příliš dávám. Snad stárnu, ale dnes si dovedu představit trvalou lásku. Ale ne ve dvaceti. Ve dvaceti toho člověk tolik očekává!

 

VE SVÉM NOVÉM FILMU HOVOŘÍTE O LÁSCE JAKO O ZÁZNAMU UPLYNULÉ DOBY…

 

LELOUCH: Za dvacet let se v mém životě změnilo všechno, kromě mé lásky k filmu. Mé názory, mé lásky… všechno! Jsem výkonnější bombarďák než před dvaceti lety. Stáří mě neznepokojuje. Jen teď musím nosit brýle a bolí mě koleno!

 

AIMÉE: Prožila jsem pozitivních dvacet let. Nemám pocit, že jsem zestárla. Necítím lítost, ale vítězoslavný pocit rovněž nemám.

 

TRINTIGNANT: Jsem v tom filmu samá vráska, ale nevadí mi to! Vnitřně jsem se nezměnil. Možná jsem ještě naivnější než před dvaceti lety.

 

NECÍTÍTE NOSTALGII?

 

LELOUCH: Já jsem optimista. Čím jsem starší, tím víc žiju v přítomnosti. Dříve jsem pořád plánoval budoucnost. Ale radost je v tomto okamžiku. Budoucnost je mlhavá, proto vyvolává úzkost. Proto je těžší být šťastným v mládí, kdy člověk nemá z budoucnosti obavy.

 

AIMÉE: Člověk musí vědět, že kráčí dál, ať chce nebo ne. Vím, že na rohu ulice se může všechno změnit. Mohu mít nehodu nebo potkám úžasného šviháka.

 

TRINTIGNANT: Jsem teď šťastnější. Žiju v přítomnosti a ta se mi líbí. Nechci na nic vzpomínat. Nechci si zbytečně komplikovat život.

 

TAKŽE JSOU Z VÁS NAKONEC ŠŤASTNÉ EXISTENCE?

 

LELOUCH: Přítomnost je nádherná!

 

AIMÉE: Nevím! Dá se říci, že prožívám šťastné chvíle, ale být šťastná neustále, to by byla nuda. Neměla bych možnost srovnání.

 

TRINTIGNANT: Jsem dost šťastný, ale také jsem pro to hodně podniknul. Zvolil jsem si svůj způsob chápání života. Žiju na venkově, v ústraní. Velmi v ústraní!

 

(Ze zahraničních pramenů sešila, upletla, jinak pomotala a ještě obalila ve strouhance do jednoho rance Dana Hábová)

 

 



Poznámky k tomuto příspěvku
čtenář Jan Datel Nývlt - 17.1.2015 > dezinformuješ: Vecelli v Augsburgu nikdy nepobýval, krom toho to má jistou formální neautenticitu pramenící zřejmě z tvé předpojatosti. Ale cogito ergo sum, že?
<reagovat 
čtenář Jan Datel Nývlt - 17.1.2015 > Chytrému napověz, hloupého... ano povrchnost, čpí z tohoto textu i evidentně z tvé inteligence. Ale svět potřebuje i slabé články. Má úcta!
<reagovat 
  Zrušit obrázky    Zrušit větvení  

Přidat vlastní poznámku a hodnocení k příspěvku
<jméno   e-mail>

Kontrolní otázka proti SPAMu: Kolik je jedna + pět ? 

  
  Napsat autorovi (Stálý)  
   


Copyright © 1999-2003 WEB2U.cz, Doslovné ani částečně upravené přebírání příspěvků a informací z tohoto serveru není povoleno bez předchozího písemného svolení vydavatele.

Design by Váš WEB

Addictive Zone Orbital Defender Game
free web hit counter